Vícegenerační bydlení je podle mě velice zajímavý způsob, jak žít. Ale jako všechno má svoje pro i proti. Pojďme si to tedy společně rozebrat. Pokud se třeba rozhodujete, jestli budete bydlet s rodiči, tak by vám tento článek mohl pomoct. Představte si, že budete mít nablízku, a tím myslím každičký den své rodiče, či své prarodiče. Už to, když si představíte, vám vyvolá nějaký pocit. Mě toho napadá hodně – třeba si představím spolupráci, jednou uvařím já, jednou rodiče. Takže pokud máte dobré vztahy a už trošku víte, jak kdo spolupracuje, můžete si jako výhodu určitě napsat spolupráci.
To mi přijde jako super. To je docela zásadní výhoda, tak si pojďme najít i něco komplikujícího a to je, že se uvidíte každý den a možná si polezete na nervy? Není to ale pravidlem. Bydlení více generací musí být na vzájemném respektu, a to určitě z obou stran. O vzájemném respektu a také o komunikaci, která je zde velice důležitá. Jde totiž o to, že budou nejspíše místa, která budete sdílet, například zahrada. Každý může mít jiný styl a jeden bude chtít toto a druhý tamto. Zde nastává další problém. Pokud nejste kompromisní, bude to komplikace. Vzájemný respekt, komunikace a kompromis rovná se krásné vícegenerační bydlení.
Je potřeba si uvědomit, že je to zodpovědnost, která může přinést, ale obrovské výhody. Můžete si vzájemně pomáhat a ulehčovat život, až budete mít dítě, babička s dědou budou bydlet jen o patro výše, či níže, takže vám pomohou i v tomto ohledu. Když vám bude smutno a budete si chtít popovídat, budete mít vždy někoho u sebe. To se mi strašně líbí, navíc ta spolupráce, k té se prostě musím vrátit. Vidím to u své ségry, která se svým přítelem bydlí v jednom domě s našimi rodiči. Jeden den uvaří mamka, jeden den ségra a navzájem si donesou jídlo, tráví spolu čas, vše spolu řeší a komunikují. Samozřejmě jsou občas nějaké neshody, třeba s nějakou změnou v domě, nebo na zahradě, ale vše se dá v pořádku a hezky vykomunikovat, ale člověk musí chtít a snažit se.